česky | english
Heslo:
Home

Výzkum a léčba mnohočetného myelomu dosahuje v Brně světové úrovně - rozhovor s prof. Romanem Hájkem

Výzkumem nádorového onemocnění krve, zvaného mnohočetný myelom, se zabývá Centrum základního výzkumu pro monoklonální gamapatii a mnohočetný myelom, které působí při Masarykově univerzitě. [...] Centrum se nachází v Univerzitním kampusu Bohunice, kde funguje pod vedením prof. Romana Hájka. S tím jsme se sešli k rozhovoru, aby práci centra představil.


Mohl byste vysvětlit, co to je mnohočetný myelom?
Jde o druhé nejčastější krevní nádorové onemocnění. Spočívá v tom, že nádorově zvrhlé plazmatické buňky žijící v kostní dřeni různým způsobem napadají orgány člověka – především kosti a ledviny. Není to časté onemocnění. Incidence je čtyři lidé na sto tisíc a ze všech nádorů tvoří jedno procento. Postiženou věkovou skupinou jsou především senioři. Našim pacientům říkáme, že u myelomu je to jako s cukrovkou nebo vysokým krevním tlakem – léčitelné onemocnění a často dobře, ale je to napořád.

Tuší se, jaké jsou příčiny vzniku tohoto onemocnění?
Kéž bychom na to přišli. Existuje diagnóza, které se říká monoklonální gamapatie. Což je v řadě případů předrakovinový stav, prekanceróza. Pokud se z ní někdy vyvine nádor, tak je to v sedmdesáti procentech případů mnohočetný myelom. Díky tomu máme dobrou šanci někdy pozorovat vývoj u jednoho pacienta až po překlopení v nádor po několik let. Pak toho pacienta dál sledujeme až do bodu, kdy je nezbytná léčba. V takové fázi je potřeba zahnat onemocnění zpět do klidového stavu, než vznikne poškození organismu. Dál už je to o životním štěstí. Buďto máte štěstí a můžete po léčbě vydržet i deset roků, anebo máte smůlu a onemocnění je znovu aktivní třeba za půl roku. Musí se nasadit jiná léčba a už je to velmi problematické.

Dokážete určit, u koho se nádor vyvine?
To je právě velký výzkumný otazník – určit mezi nemocnými v předrakovinovém stavu ty, kteří jsou vysoce rizikoví a kteří ne. U těch rizikových pak zkusit nějak zvrátit rozhodnutí přírody nebo s přírodou aspoň důstojně a dlouho smlouvat. A naopak nestresovat ty „zdravé“ a nechat je v klidu žít s minimem návštěv u lékaře. V běžném životě je velmi nepříjemné mít takovou nejistotu v podvědomí. Bylo by hezké moct těmhle lidem říct, že třeba v příštích dvaceti letech se ničeho bát nemusejí.

V čem je tedy těžiště vašeho výzkumu?
Těžíme z toho, že úzce propojujeme výzkumné a klinické týmy. Naše klinické pracoviště, Interní hematoonkologická klinika, vzniklo v roce 1989 a někdy v polovině devadesátých let jsme zjistili, že pokud chceme jít dál, potřebujeme klinický výzkum. Takže jsme založili Českou myelomovou skupinu, jejímž centrem se stala zmíněná klinika, a vrhli jsme všechnu sílu do klinických aktivit. A jak jsme zráli dál, tak jsme přirozenou cestou dospěli k tomu, že potřebujeme i klinicky aplikovaný výzkum. A kdybychom šli ještě dál a měli na to síly, tak potřebujeme i základní výzkum této diagnózy, abychom se dopátrali třeba právě toho, proč vůbec takové onemocnění vzniká. To všechno se stalo na konci minulého tisíciletí a od té doby jsme získali řadu výzkumných projektů. Výzkum jsme ale stabilizovali až teď. Od nového roku jsme získali nový výzkumný projekt cíleně na myelom, kromě toho máme na myelom ještě jeden a třetí na oblast imunoterapie. Vzniklo nám tak velké pracoviště, které má hodně přes dvě stě milionů výzkumných peněz a třicet zaměstnanců.

Jak vůbec došlo k tomu, že jste se rozhodli věnovat mnohočetnému myelomu?
Kdysi jsem vycházel z toho, že jsme malý stát a že kdybychom moc tříštili síly, tak bychom se nikdy nedostali na evropskou úroveň. Tak jsem se rozhodl, že vezmu malou diagnózu, což je mnohočetný myelom, u které jsem pracoval a na které se mi líbilo to, že má velmi pomalý průběh a definovaný vývoj z monoklonální gamapatie. Řekl jsem si, že to obklopím dostupnými tématy tak, abychom se postupně dostali na úroveň, která je minimálně světová a především prospěšná pro pacienta. Aby to byl prostě orchestr, velký tým a ne sólo jízda bez užitku a s jediným cílem – být za každou cenu první v čemkoliv. Takže program na dlouho.

Čím jste začínali?
Začalo se klinickými aktivitami, aby pacienti byli léčeni na dobré úrovni. Myslím, že jsme vytvořili velmi funkční síť – Českou myelomovu skupinu, která si drží léčebné standardy velmi vysoko. Pak jsme k tomu přidali aktivity pro pacienty, aby nastalo to, co řada doktorů nerada slyší, a sice aby se pro nás stal pacient partnerem. Pro mě je lepší informovaný pacient než typický pacient bez vlastní zodpovědnosti za své zdraví. Sice se s těmi informovanými někdy komplikovaněji pracuje, ale je to zpravidla ku prospěchu věci.

Jak je to s uváděním výsledků výzkumu do praxe?
Vždy je také nutné, aby se výsledky klinických studií dostaly rychle k pacientovi. A ne se akademicky tleskalo, jaké že to studie dosáhly výborných výsledků, přičemž běžný nemocný neměl šanci být takto léčen. Proto jsme se zaměřili na informovanost pacientů, informovanost veřejnosti a rozhodovacích struktur ve státě. Máme občanské sdružení a nadační fond České myelomové skupiny, máme i pacientský klub, který si své aktivity řídí sám. Vše jsme obklopili informačními aktivitami a publikační činností. Máme i své webové stránky www.myeloma.cz. To poslední, co bylo potřeba udělat, bylo vytvořit jedno velké národní výzkumné těleso, abychom mohli důstojně ladit se světem i v této oblasti. To se nám během posledních pěti let podařilo v Brně. Takže věřím, že za chvíli to přejmenujeme a dáme tomu status „národního“ centra.

Jací pacienti jsou součástí vašeho výzkumu?
Samozřejmě po všech informovaných souhlasech se výzkum týká lidí, kteří jsou běžně léčení i neléčení. Získáváme tak vzorky, které můžeme zkoumat z hlediska prognostiky, predikce léčebných odpovědí na nové či staré léky, porovnávat různě se chovající skupiny. Už jenom to, že o tom takhle uvažujeme, je posun v poznání. Dříve jsme se na myelomy dívali jako na jednu homogenní skupinu. Teď už víme, že je tam řada podtříd, na které se musí začít postupně aplikovat odlišný léčebný postup. Aby třeba nedocházelo k přeléčení pacienta zbytečnými dávkami chemoterapie nebo naopak k podléčení. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Až na základě dlouhodobého výzkumu, velkého množství dat a ověření v klinické praxi můžete pacienta zatížit anebo nezatížit určitým léčením. Musíte mít v ruce hodně dobré doklady, protože jde o lidské životy.

 

Prof. Hájek
„Těžíme z toho, že úzce propojujeme výzkumné a klinické týmy,“ říká prof. Roman Hájek, vedoucí Centra základního výzkumu monoklonální gamapatie a mnohočetného myelomu. Foto: Gabriela Petrovičová.
 

Jaká je úroveň vašeho týmu v mezinárodním měřítku?
Myslím, že jsme hodně blízko a současně i hodně daleko. V této chvíli máme stabilizovaný tým, který se systematicky věnuje práci u monoklonální gamapatie a mnohočetného myelomu. Jsme dostatečně velké těleso, abychom byli vidět na úrovni Evropské unie. V Evropě je jen několik výzkumných skupin zaměřených na myelom, které mají takové podmínky. Na druhou stranu máme mnoho mladých lidí, což sice vítám, ale tito výzkumníci musejí teprve dozrát. A to chce čas. Je třeba získat zkušenosti a stabilizovat metodiky. Dobré ale je, že tyto výzkumné projekty, které jsou na pět roků, toto umožňují. Naší ambicí je, abychom ve střední Evropě hráli vědeckovýzkumný prim v oblasti této diagnózy. Ale nejde jenom o výzkum. Jde i o transfer metodik a pomoc dalším pracovištím, která mají o hodně horší podmínky než my.

Co pro váš výzkum znamená existence univerzitního kampusu?
Univerzitní kampus je mimořádná příležitost, aby se z Brna stala česká Mekka vědy a výzkumu. Je otázka, jak to jednotlivé vědeckovýzkumné skupiny uchopí a pochopí. Je také otázkou, jak to pochopí rozhodující lidé na univerzitě. Během pěti až sedmi let bychom se měli dostat o dvě o tři patra výš v úrovni vědy a konkurenceschopnosti, než je tomu teď. Když se z toho namíchá dobrá, vyvážená polévka, můžeme se dočkat neuvěřitelného rozkvětu výzkumu v Brně. Nám konkrétně vyhovuje to, že jsme hned vedle jiných vědeckých týmů a přes ulici vedle klinických týmů. Můžeme daleko snadněji komunikovat, spolupracovat. Fenomén místa je důležitý. I sólisty často zaskočí jeho vliv.

Přemýšlíte někdy nad tím, že na vaší práci závisí lidské životy?
Přemýšlím o tom často. Každý pracovní týden dělám devadesát pět procent banálních běžných rozhodnutí týkajících se léčby nemocného. Těch zbylých pět procent jsou rozhodnutí, která mají pro nemocného zásadní význam ve smyslu dlouhodobého poškození, zásadní změny kvality života, změny prognózy i smrti. Jsou to výhry i prohry a pocity jsou smíšené. Celkově vidíte, že jsme dosáhli jasného pokroku a že pacienti jsou u nás léčení dobře. Například se ohlédnu a vidím, že během deseti let se šance nemocných na desetileté přežití zlepšila z pěti procent až na třicet procent. Problém je, že naše věda – teď myslím svůj tým – zatím nedosáhla ničeho průlomového. Děláme dobré věci, ale k tomu, abychom něco zásadního objevili, pokud to nebude náhoda, bude systém dozrávat dlouho. Co mi dělá velkou radost, jsou pacientské záležitosti obecně. Zpětná vazba od pacientů je velmi důležitá. To jsou takové věci, které člověka pozitivně dobíjejí. Na druhou stranu mě netěší, že máme velký výzkum, jehož dopad na reálnou léčbu je dnes minimální. Vím, že to je realita pro většinu všeho výzkumu na světě. Chce to čas, trpělivost a trochu štěstí.

Je váš tým otevřen novým výzkumníkům?
Trochu s úsměvem a povzdechem říkám, že stojíme o zkušené výzkumníky, kteří se vracejí z Ameriky nebo z nějakého dobrého centra v Evropě, aby si určitou oblast našeho výzkumu vzali pod sebe a rozvíjeli ji dál. Ale takových lidí je málo. Stojíme ovšem i o doktorandy a mladé výzkumníky, protože práce je hodně. Podmínky jsou všeobecně dobré. Stačí se jen vrhnout do práce. Najdou nás v pavilonu A3 ILBIT univerzitního kampusu.

Převzato z: http://info.muni.cz

24.2.2007


Zpět